Seznam rubrik
  Vyhledávání

Vyhledat text

  Kontakt
Kateřina Lerlová
Pod Kopcem 6, Praha 4, 147 00
KaTachyon@seznam.cz
mobil: 608 261 592
  Hlavní menu
Hlavní stránka
Seznam rubrik
Kalendář
Download
Ankety
Odkazy
TOP 15
Online kurzy

Rozšířené vyhledávání

RSS

Právě se děje:
Protože nejsem schopná zabezpečit, že se mi nikdo nenabourá do systému a nezneužije emailové adresy, kterými se čtenáři přihlašuji, všechny jsem smazala a tu možnost zrušila. Některé články, které byly jen pro registrované čtenáře s rozšířením práv, tak zůstanou nedostupné.

Nic není nemožné, když člověk trochu chce a hodně maká.
Jak jsem hledala brýle

a prošvihla vyhlášení

V létě mi přišlo jako dobrý nápad přihlásit se na sedmikilometrový závod v Krušných horách. Do té doby určitě budu mít natrénováno a v létě si člověk podzimní zimu ani pořádně neumí představit. Dneska ráno, když jsem se balila a táta ze dozvěděl, kam jedu, tak mi vysvětlil, že jsem blázen, když pojedu dvě hodiny, abych hodinu běžela, a pak zas jela dvě hodiny domů. Já mu to odkývala, myslela si svoje o tom, proč někdo pojede hodinu pro maximálně tři minuty běhu (a to jen když se nedaří) na závody agility. Původní plán byl takový, že s Jolly poběžím závod a než bude vyhlášení výsledků (- odhadem dvě a půl hodiny), tak vezmu oba psy na procházku po okolí. Jolly ale začala večer před tím kašlat, tak jsem ji raději nechala doma a jel se mnou jen škorgi.

Aygo mě doprovází na obhlídce před závodem



Na cestě v autě, když mi na čelní sklo bubnovaly proudy vody, jsem taky váhala, jestli nejsem blázen a jestli to náhodou nechci zapíchnout někde blíž a jen se projít. Jenže směrem na sever stejně nic neznám, až jsem začala stoupat směrem na Nové Město u Moldavy. Serpentiny se ponořily do mlhy, bez GPS bych jen těžko odhadovala, na kterou stranu se vlastně bude zatáčet. Ale na vrcholu jsem vyjela do sluníčka, mlha zůstala za mnou. Úspěšně jsem se nechala přeřadit z běhu se psem do kategorie běhu bez psa a šla s Hobitem na obhlídku trasy, vydala jsem se proti směru trasy, abych pak věděla, kdy už se blíží cíl a odhadla, kolik sil budu potřebovat k protnutí cílové čáry v nějakém důstojném stavu.

Nejprve startovaly nejdelší trasy - 30 km se psy i bez, 23 km, 13 km a moje kategorie - 7 km bez psů, byla na řadě jako poslední. Když jsem se rozhlédla po dalších tvářích před startovní čarou a viděla jsem víc dětí než dospěláků, pochopila jsem, že to je vlastně kategorie pro neběžce. Nenechala jsem se tím zastrašit, nepokoušela se doběhnout děti, které zmizely hned za první zatáčkou, pořád dokola si opakovala, že mám mít hlavu zastrčenou, pánev podsazenou, boky a nohy uvolněné, aby mi to dobře běželo. Na posledním tréninku jsem dostala vynadáno, že běhám moc rychle, aniž bych měla zažitou techniku, tak jsem nechtěla přepálit start a nechala ostatní běžet. Už jsem si vyzkoušela, že ne každý původní nasazené tempo vydrží. Hned na začátku to šlo z kopce, tak jsem se snažila řídit radou "šetři síly, nech gravitaci, ať dělá práci za tebe". Z kopce to šlo ještě dlouho, na lámání chleba došlo v prvním větším stoupáku. Pěkně jsem si vyčítala, že jsem ty kopce trénovala málo a to mám za to, ale spousta běžců na tom byla podobně a někdo se raději rozhodl šetřit síly na později chůzí. Já jsem funěla za zády jedné běžkyni, která měla shodou okolností dost podobné tempo jako já a já do kopce neměla chuť ani sílu na nějaké předbíhání. Držela jsem se jí za patami ještě dlouho, na rovnějším úseku jsem dotahovala, do většího kopce mi zase utekla. Pak ale po kopci přešel ještě větší kopec, kde jsem to vzdala a přešla do chůze, stejně tak ona. Pak jsem se rozhodla snažit se běh udržet, jakkoli pomalý a technicky otřesný. Tam se mi podařilo několik lidí předběhnout a dotáhnout několik běžců se psy, když konečně kopec skončil.

Na hodinky jsem se raději ani nedívala, ale až moc se mi myšlenky začaly stáčet k tomu, že jsem tréninku poslední dobou moc nedala a že nejvíc jsem zatím běžela jen šest kilometrů.Když jsem se snažila udržet podsazenou pánev, tak mi ujížděla hlava a naopak. Že mám uvolněné nohy jsem si přestala namlouvat už v půlce předchozího kopce. Úsměv, který jsem se snažila věnovat fotografovi byl až moc křečovitý a jak jsem vběhla na pláň, vítr mi sebral kšiltovku. Vzhledem k tomu, že jsem jí pořídila na mistrovství světa v agility, jsem hodila zpátečku a doběhla si pro ní do pole. V tu chvíli mě předběhla soupeřkyně, tak jsem se moc nerozhlížela a protože jsem už poznala úsek, kde jsem byla s Aygem na obhlídce, a věděla jsem, že nás čeká dlouhé pozvolné klesání, zkusila jsem nechat gravitaci, ať dělá, co umí. No, možná jsem se jí pokusila i pomoci. Poslední kilometr jsem tak myslela jen na to, jak moc zbabělé by bylo do cíle dojít. Najednou mi došlo, že postrádám brýle, které se mi zamlžovaly a dala jsem si je na kšiltovku. Do cíle ale už chyběl jen kousek, tak jsem se tam dopotácela, vyrazila se převléknout do suchého a jít s Aygem hledat brýle.

Ukázalo se, že teď teprve začne to pravé utrpení. Začalo víc pršet a protože jsem šla pomaleji, tak mi začala být větší zima. Nechtěla jsem Ayga pustit, aby se nepletl do cesty běžcům a psům, takže jsem mi ruce, ve kterých jsem držela vodítko, pořád foukalo. Za chvíli se vodítko nacucalo vodou a v prstech jsem přestávala mít cit. Nejdříve jsem do pole koukala ze silnice, ale když jsem při prvním průchodu neuspěla, vlezla jsem si do trávy a za chvíli jsem byla mokrá až po kolena. Bosé boty byly sice na rozdíl od běžeckých pohodlné, ale nasávají vodu jako houba, takže jsem měla v podstatě okamžitě stejně zmrzlé nohy jako ruce. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se vyhledat spásu v teplé hospodě u teplého čaje.

Od čtyř odpoledne mělo být vyhlášení výsledků, tak jsem se v půl čtvrté vydala na místo, abych zatleskala vítězům a poptala se, jestli někdo moje brýle náhodou nenašel. Trochu mě znervózňovaly houfy lidí, kteří Bouřňák opouštěly, ale říkala jsem si, že možná jdou také někam na jídlo nebo na čaj. Když jsem došla ke startu, zjistila jsem, že odcházejí proto, že vyhlašování už končí. Zahlédla mě Kája, jak tam tak postávám, a prohlásila: "Vidím, že už dorazila Katka Lerlová, která byla druhá v závodě žen na 7 kilometrů." Tak to se přiznám, že mě docela zaskočilo. Čas jsem měla, že by to možná prošlo, kdyby to byl závod na deset kilometrů, ale stejně, poprvé jsem v běhu na bedně a prošvihnu to, protože hledám brýle, které jsem nakonec stejně nenašla. No nevadí, měla jsem je pojištěné proti ztrátě (ha!), takže si další pořídím s nějakou slevou. Na příští závody vymyslím, co s nimi. Naštěstí jsem neztratila klíče od auta, čehož jsem se původně trochu bála, takže jsem naložila mokrého Hobita, rozložila mokré oblečení, vzala si nové suché ponožky a vyrazila do Prahy. Vyhrála jsem novou knížku, kterou jsem ještě nečetla, takže o zábavu bude postaráno.

Tady máme hotovo, jedeme domů


| Informační e-mail | Vytisknout článek |
| Autor: KaTachyon | Vydáno dne 17. 11. 2015 | 2754 přečtení | Počet komentářů: 0

K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!

 

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server