Seznam rubrik
  Vyhledávání

Vyhledat text

  Kontakt
Kateřina Lerlová
Pod Kopcem 6, Praha 4, 147 00
KaTachyon@seznam.cz
mobil: 608 261 592
  Hlavní menu
Hlavní stránka
Seznam rubrik
Kalendář
Download
Ankety
Odkazy
TOP 15
Online kurzy

Rozšířené vyhledávání

RSS

Právě se děje:
Protože nejsem schopná zabezpečit, že se mi nikdo nenabourá do systému a nezneužije emailové adresy, kterými se čtenáři přihlašuji, všechny jsem smazala a tu možnost zrušila. Některé články, které byly jen pro registrované čtenáře s rozšířením práv, tak zůstanou nedostupné.

Nic není nemožné, když člověk trochu chce a hodně maká.
Dnes jsem vděčná za ...
Budu opět velmi nezodpovědná studentka, ale jinak to nejde. Už dlouho přemýšlím, jestli nenapsat článek na jedno téma, a teď jsem ho objevila v angličtině, tak mi to nedá, abych to nesepsala do češtiny.

Už před pár lety jsem si u Susan na blogu všimla, že má ve zvyku končit článek poděkování za něco nebo někomu. Ale teprve nedávno jsem narazila na myšlenku pravidelných vzdávání díků jako prostředek pro získání duševní vyrovnanosti. Zkusila jsem to a je to skutečně zajímavý pocit. Každý den v duchu (nebo nahlas) děkuji za to, co se mi ten den dobrého přihodilo. Ze začátku jsem si myslela, že bude těžké najít každý den pár věcí, ale ve skutečnosti to je každý den snazší a snazší. Je tolik věcí, za co může být člověk vděčný - že je krásný den, že mohl jít se psem na procházku, že se na něj někdo usmál a mile odpověděl, že se mohl zajít s kamarádkou do kina...


Bez ohledu na to, jak špatně se věci vyvíjejí, vždycky si najděte chvíli, abyste se zastavili a nadchli pro fakt, že stále máte nohy.

Tady je článek, který na Facebooku sdílela Kathrine McAleese, kouč ve své společnosti Mind to Win. Článek se jmenuje "Vděčný mozek" kvůli několika studiím, které se v souvisloti se vzdáváním díků dělaly.

Emmons and McCullough v roce 2003 porovnávali dvě skupiny mladých lidí, kdy jedna skupina měla za úkol každý den si psát deník věcí, za které jsou vděční, zatímco druhá skupina si zapisovala všechny věci, které je ten den rozčílily, nebo v čem měli více než ostatní. Ukázalo se, že "vděčná" skupina se stala odhodlanější, pozornější, nadšenější a energičtější. Vděčnost přitom není to samé jako vědomí, že je na tom někdo hůře, než vy. Aby to mělo efekt, tak si člověk toho, co má, musí opravdu vážit. Podobné výsledky potom měl i výzkum na dospělých, kdy efekt mělo psaní deníku i jen jednou týdně. Kromě většího optimismu si lidé i povšimli ústupu bolestí hlavy a podobných.

V čínské studii v roce 2012 si lidé nepsali deníky, jen se posuzovalo, jak moc projevují vděčnost v každodenním životě. Ukázalo se, že více vzdávání díků souvisí s lepším spánkem a ústupem úzkostlivosti a depresí.

Nepřijde mi to až tak překvapivé, pokud má člověk deprese a pocit, že je vše beznadějné, tak je celkem logické, že naučit se hledat v životě to dobré může člověku pomoci. Zahn a kolektiv se v roce 2009 zaměřil na reakce v mozku ve chvíli, když člověk pociťuje vděčnost. Ukázalo se, že nejvíce aktivity se odehrává v hypotalamu, který souvisí se základními funkcemi organismu, jako je pití, jídlo nebo spánek. Stejně tak úzce souvisí s metabolismem a stresem. Pocit vděčnosti zároveň způsobí uvolnění dopaminu, neurotransmiteru, který je vnímaný jako něco příjemného (tedy odměna) a zároveň je dopamin potřebný pro zahájení jakékoli činnosti, tedy si člověk říká "hej, to bylo super, udělám to znovu". Nezní vám to podvědomě? Nefunguje na stejném principu náhodou clicker training?

A tak se člověk zacyklí - je mu příjemné, že našel něco, za co může být vděčný, tak hledá něco dalšího a je opět odměněn příjemným pocitem. A najednou okolo sebe člověk pořád vidí další a další věci, za které může být vděčný.

Abyste si užili příjemného vyplavování dopaminu, není nutné psát si přímo deník. Já to vydržela asi dva dny, což je o moc méně, než tréninkový deník. Ale každý den, když usínám, tak vzpomínám na všechny známé i neznámé lidi, kteří mě ten den obohatili svými názory a postoji, na vzácné okamžiky se psem v tréninku, na procházce, nebo jen toho, že mi spí pod židlí, zatímco já píši článek. Na učitele, kteří se nám při přednáškách snaží předat svoje vědomosti (někdy dokonce úspěšně). Na spolužáky, kteří poradí a podělí se o své materiály. Na kamarády, kteří se mnou prohodí pár slov, a lidi ze cvičáku a jejich psy, kteří jsou mi pokaždé inspirací. Za teplé počasí i teplou sprchu.

A v tréninku to platí stejně. Jak často se člověk zaměřuje na to, co mu nejde, kdy pes udělal jiný cvik, než měl, kdy se nechal vyrušit háravkou nebo odběhl pozdravit rodinného příslušníka? Zaměřte se místo toho na okamžiky, kdy přišel na zavolání, kdy si s vámi chtěl hrát a kdy povel splnil ihned po jeho vyslovění. Jestli vzdávání pravidelných díků ještě nepraktikujete, tak to schválně zkuste, a uvidíte, co to s vámi udělá.

Brzy to bude rok, co už nejsem majitelkou Tachyona, a pořád jsem vděčná za každou minutu z těch devíti let, kdy jsem jí byla.


| Informační e-mail | Vytisknout článek |
| Autor: KaTachyon | Vydáno dne 15. 11. 2013 | 3916 přečtení | Počet komentářů: 0

K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!

 

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server