Na tábory se psy jezdím každoročně od chvíle, co mi bylo šest, ale tenhle byl první, kdy jsem fungovala i jako pořadatel a trenér agility na plný úvazek. Zjistila jsem při té příležitosti, že jaksi nejsem povahově patřičně připravená na organizování ostatních, protože sama mám ve zvyku brát věci tak, jak zrovna běží a leží. Hrozně nerada lidem něco odmítám, takže když dostanu otázku typu "Mohla bys udělat to a to" nebo "Zařídíš věci tak a tak", automaticky všechno odsouhlasím a až teprve přemýšlím, jestli to vůbec zvládnu. Navíc jsem notoricky nesoustředěný a zapomínající člověk, takže nahlásit skupinám, kdy mají vlastně přijít na plac, je pro mě nadlidský výkon, a obvykle to dopadlo tak, že jsem zvládla nahlásit tři různé časy, a pak lidi dohledávala, abych se opravila (nebo taky ne).

Začalo to v září na cvičáku tak, že mi ostatní holky instruktorky řekly, že kromě svého tradičního canisterapeutického tábora by chtěly pořádat i turistický. Samy by cvičily poslušnost a mně nabídly agility. "Proč ne," odpověděla jsem. Areál si Jana vychvalovala jako pěkný s chatičkami a ochotnou majitelkou. Naplánovala jsem tedy program hlavně pro štěňata a začátečníky, vymyslely jsme, co koupíme za překážky, a sepsaly propozice. Kvůli zájmu jsem se rozhodla otevřít i skupinu pro pokročilé a po uzávěrce, která byla už někdy v březnu, jsem na celou věc vesele zapomněla.

Starosti s táborem mi začaly chytře ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná v druhém semestru získat dost kreditů pro příští rok, a zvládla jsem tak akorát převzít nové překážky od Martina Nehyby. Že nám vlastně chybí kladina jsem si uvědomila jen pár týdnů před táborem, a rychle jsem se domlouvala na vypůjčení z Bářiného cvičáku na Zbraslavi, kde jí má půjčenou od Evičky.

Odvoz překážek na místo podle všeho neměl být problém, takže jsem se o něj nestarala, až když mi na tábor Zdenka zavolala, jestli bude takový problém, když nevezmeme zónovky. To jsem šla málem do kolen a prohlásila, že bez zónovek se ani omylem neobejdeme. Odvoz nakonec sehnaly a já vyrazila v neděli ráno na Šumavu s napětím, jak to všechno dopadne.

Hned po příjezdu jsem se vyděsila, když jsem viděla zónovky stát na malém place, který byl svažitý a ještě hrbolatý. Měli jsme domluveno, že budeme moci trénovat v ohradě pro koně, která měla být spasená, což byla, ale velmi nepravidelně, a tráva povětšinou sahala do poloviny lýtek. Navíc nebylo nouze o šutry nebo dolíky od kopyt. Nakonec jsme tedy zůstali u krátké trávy. Ukázalo se, že podloží je skalnaté a tenká vrstva trávníku je po vydatných deštích nacucaná vodou a šíleně klouže. Přestože po většinu týdne panovala vedra, nepovedlo se ho vysušit.

To ale nebylo všechno. Janin manžel přivezl zbytek překážek ze cvičáku, jejichž nakládání jsem nechala na holkách. Kontroluji, co všechno vlastně máme k dispozici, a ptám se: "Kde jsou tyčky od slalomu?"
"Jaké tyčky?"
"No takové plastové."
"Nic takového jsme nebrali."
Tak paráda, pokoušely se o mě mrákoty. Naštěstí dokoupit dvanáct tyček v Budějovicích je snazší než najít jiný plac.

O trénování se toho snažím pořád zjišťovat co nejvíc, ale v praxi mám ještě velké mezery. Často se zaseknu na detailech, aniž bych dokázala dát dohromady celou sekvenci. Často neodhadnu pokročilost týmů, takže pak hledám optimální úroveň obtížnosti. Každý trenér má ve zvyku doporučovat především to, s čím měl sám nejleší zkušenosti, což je u mě trochu ožehavé, protože jsem zvyklá s Wayem pracovat na trochu jiném principu, než je obvyklé. Ve vedení mě také často podrží slovní povely. Sama jsem po letech Smržovky, kde dokázalo bez problémů týden pršet, vzala skoro všechna čísla Clean Runu a několik zajímavých DVD, která jsem čas od pouštěla, abychom se vzdělávali, a psi přitom odpočívali.

Doufám, že nakonec se účastníkům zdál tábor lepší, než to na začátku vypadalo. Já si je jako trenér můžu jen vynachválit, dávali pozor, zajímali se o cvičení, ke psům se chovali dobře a snažili se pro ně vždy najít to nejlepší řešení. Ráda jsem se s některými znovu sešla a ostatní jsem moc ráda poznala. Doufám, že se budeme potkávat i v budoucnu. Navíc jsem si letmo prošla všechny Clean Runu a našla jsem pěkné metody pro učení zón a slalomu, které se mi zdají použitelné i pro normální lidi (tedy ne pro maniaky mého typu, kteří klidně stráví s jednou metodou rok, jenom proto, že je zajímá, jak to bude vypadat). Way měl většinu tábora odpočinek, jen ke konci předváděl dogdancingové triky. Škoda, že pan Čečna tak ječí, jinak je hrozně šikovný a vypadá, že ho předvádění i celkem baví.

S kým vším jsme se potkali:
Dáša s Adélkou a Filip s Viktorkou
Šárka s Kerrym
Anička s Comíkem
Sylva s Kiarou a Denisa s Delíškem
Olina a Áros
Andrea a Shegy
Bára a Bíba
Alice a Culík
Saša a Bárny
Hanka a Hugo

Všem děkujeme za účast a snad někdy na viděnou, ať už na tréninku nebo na závodech.

Andreiny fotky z tábora (opravdu moc povedené).