Seznam rubrik
  Vyhledávání

Vyhledat text

  Kontakt
Kateřina Lerlová
Pod Kopcem 6, Praha 4, 147 00
KaTachyon@seznam.cz
mobil: 608 261 592
  Hlavní menu
Hlavní stránka
Seznam rubrik
Kalendář
Download
Ankety
Odkazy
TOP 15
Online kurzy

Rozšířené vyhledávání

RSS

Právě se děje:
Protože nejsem schopná zabezpečit, že se mi nikdo nenabourá do systému a nezneužije emailové adresy, kterými se čtenáři přihlašuji, všechny jsem smazala a tu možnost zrušila. Některé články, které byly jen pro registrované čtenáře s rozšířením práv, tak zůstanou nedostupné.

Nic není nemožné, když člověk trochu chce a hodně maká.
MR BCCCZ 2009

Mistrovství borderek se účastním od té chvíle, kdy byly ještě součástí obyčejných závodů v Komořanech. Následující ročníky nebyly mezi závodníky moc populární, možná proto, že byly jen jednodenní a kvůli uzavřené společnosti jednoho plemene se nepořádaly žádné zkoušky. Honza Smoček se ovšem po skvělém zážitku v Holandsku na Border Collie Classic vrhl do pořádání bezvadných dvoudenních závodů s mistrovskými i doprovodnými soutěžemi. Kromě účasti zahraničních závodníků jsme byli poctěni i zahraničními rozhodčími. Loni to byl Bernd Hüppe, který bude letos posuzovat MS, teď přijeli Carl de Rouck a Ronald Mouwen, na které jsem se těšila už týden před mistrovstvím.



Rozhodčí pro mě osobně také byli největším zážitkem. Ronalda Mouwena (mimo jiné je veterinář) sleduji od chvíle, co jsem četla jeho články o působení různých sil v agility (Loads in Agility), takže jsem napjatě očekávala, jak budou vypadat jeho parkury, jejichž cílem je "“testování psa a psovoda v dovednostech agility”, stále majíce v úvahu, že cílem je vyzkoušet schopnosti psa v oblasti agility, ne obedience. Proto je část mého parkuru postavena tak, aby prozkoušela, co umí pes. Skvělý pes (fyzicky i psychicky) pak bude mít možnost ukázat své silné stránky a nahnat oproti zbytku drahocenné vteřiny", jak psal na stránky mistrovství. A opravdu mě hned při stavbě prvního Jumpingu Speciál nezklamal. Nejen, že to byl parkur dost obtížný, ale především hned upozornil pomocníky, že chce mít tyčky na horní hranici povoléné výšky a první tyčku ve slalomu si vyžádal žlutou místo červené. Někoho to překvapilo, ale ve svých článcích jasně uvádí, že nižší rychlost (způsobená nutností soustředit se na vysoké skoky) je pro psa bezpečnější. Stejně tak dobře ví, že psi červenou vidí jako zelenou (lépe řečeno že obě vidí jako šedou), takže se psi mohou na žlutou tyčku mohou lépe zaměřit (ne že by to při jeho stylu náběhu moc týmům pomohlo). Parkur nebyl zas tak těžký, jen měl nepříjemnou vlastnost, že se pes snadno dostal mimo ideální dráhu a psovod byl také dost mimo, než aby psa srovnal zpět. S Wayem jsme tam přesně na tom bojovali, spadly mu i tyčky, takže jsem se zkusila u slalomu utrhnout a dát si trochu náskok, ale Way to před koncem nevydržel a vypadl v desáté tyčce. Už jsem to ani neopravovala.

Jumping Speciál

Moc ráda jsem stavěla tratě s rozhodčími. Carl měl zvláštní způsob měření délky parkuru - prostě si to krokoval a svůj krok pak vynásobil koeficientem, aby dostal metry. Vím to, protože mi délky diktoval do mobilu a vypočítávala jsem mu podle toho standardní a maximální čas. Byl pořád veselý, stejně jako Ronald stavěl parkury tak, že jen chodil s tyčkami a tím, jak je položil na zem, ukazoval, kde překážka začíná a kterým směrem vede (dvě tyčky do T - "horní" byla pro hranu překážky a "nožička" pro směr), takže pomocníci jen pobíhali s překážkami, zatímco on pokračoval dál. Když měli startovat Oldies, byl první závodník už na startu, Martina hlásila další a Carl si povídal s Ronaldem. Po chvilce jsem z toho znervózněla, tak jsem k nim přiběhla a zeptala se, jestli můžeme začít. Carl šel s úsměvem do parkuru a Ronald se mu smál. Obrázek si o něm můžete udělat i z toho, že se ho při stavbě Martina chtěla na něco zeptat a volala na něj "Mister judge", načež jí odpověděl "Mistr judge is fine, but I prefer Carl".

Carl de Rouck postavil hodně jednoduchý Agility Speciál, rozlítaný a prostorný, tak akorát pro dlouhonohé borderky. Pan Čečna hned na začátku vymyslel bezva věc - nebude zatáčet a po #4 šel rovnou na #15. Potom mi ještě skočil zónu na áčku, tak jsem to zabalila. Přitom na tréninku v pátek večer chodil áčka moc pěkně, mrzí mě, že se nedokáže při závodě dost soustředit.

Agility Speciál

Běhaly se dva parkury současně, mistroství jednotlivců bylo rozdělené na A1 a A2+A3 týmy, aby si mlaďoši mohli zadivošit na otevřenějších tratích, bohužel družstva byly namixované různě a když někomu vyšlo, že by se měl rozdvojit, starty se různě přesouvaly a prohazovaly, až z toho byl nepříjemný zmatek. To je jedna z mála věcí, které bych na pořádání kritizovala.

Tým jsme měli s tátou a Janou Neumannovou, která má Aceho bráchu Arčíka. Way předvedl svůj obvyklý výstup, moc se nám nedařilo. Ronald postavil opět celkem neobvyklý parkur (alespoň já na tenhle styl nejsem zvyklá), ne těžký, ale také ne moc bezchybný. Táta s Janou bojovali dobře, ale v tříčleném družstvu jedna diskvalifikace bohatě stačí.

Agility družstev

Jumping jednotlivců jsme měli s jedničkami rozdělený, nám ho stavěl Carl. Začátek byl běhavý, vzadu jsme museli psa provlékat mezi #7 a #8, hodně týmů to řešila frontcrossy, já jsem dala přednost dvěma RC před #7 a #8. Tunel po slalomu byl dost blízko, možná ještě trochu blíže, než to mám na nákresu, protože pes vlastně nešel do bližší díry, takže nebylo potřeba dodržet pětimetrovou vzdálenost. U následující sekvence jsem se snažila držet uvnitř pentagonu, Greg nedoporučuje vedení ob překážku, ale bylo tam tak málo místa, že jsem měla co dělat, abych se zvládla provléknout a zároveň sledovat psa i překážky.

Jumping jednotlivců A2 a A3

Tady je parkur jedničkářů:

Jumping jednotlivců A1

Celý den mi bylo příšerně zle, už pár dní jsem měla nějakou chřipku, třeštila mi hlava, teklo mi z nosu a trápil mě kašel. Brzy jsem to zalomila a šla spát, takže jsem přišla o večerní program. Alespoň druhý den mi bylo trochu lépe.

Wayovi bylo v sobotu šest let. Trochu jsem doufala, že se mu zadaří na Tachyon Trophy, závodu pojmenovaném podle psů rychlejších než světlo, ale nepodařilo se. Way měl prostě náramnou náladu, pořád mi mířil někam jinam, než jsme měli jít, a pak se hrozně divil, že ho odvolávám. Na svém prvním mistrovství před třemi lety kupodivu vyhrál, teď uspěl Radek s Laky, který mimochodem celý víkend sbíral, co se dalo. Parkur se mi jinak velmi líbil, byl běhavý, ale ne zcela bez pastí. Jedna méně nápadná spočívala v překážce před slalomem, při prohlídce jsem záviděla některým lidem, že můžou psa vytlačit tak blízko k překážce, aby měl pes rovnější náběh na slalom, a pak jsem při sledování jejich běhů pochopila, že psi skutečně překážku skočí, jen s tím psovodi nepočítali.

Tachyon Trophy

Byla to právě prohlídka tohoto parkuru, kde jsem pochopila něco z povahy českého agiliťáka. Představte si nějakých sedmdesát lidí, jak se pohybují na jednom parkuru, navíc tenhle byl postavený tak, že člověk jen prolétl slalomem a většinu času se zdržoval uprostřed skokovek. Já ten parkur stavěla, a přitom jsem při prohlídce neměla ponětí, kde mám hledat následující překážku. Přesto tam lidé vesele chodili pořád dokola, nikdo se nad tím ani nepozastavil. Mně to ale přišlo zbytečné, tak jsem se jednoduše sebrala a šla se zeptat Martiny, jestli by nebylo možné lidi rozdělit, abychom se lépe vešli. Samozřejmě to problém nebyl, Martina vyzvala, aby si šlo tak 30 lidí na stranu a hned bylo mezi překážkami volněji. Provolávaly se výkřiky jako "Hurá" a "Sláva", ale mně zaráželo, že to za a) buď nikomu nevadilo (pak jsem ale nechápala ty výkřiky), b) nikoho nenapadlo se zeptat. Asi nikdo není tak drzý, aby šel otravovat pořadatele.

Finále závodu družstev se opět běhalo zároveň s finálem jednotlivců. Pořadí závodníků obou běhů se mělo odvíjet podle výsledků v prvním kole, ale protože někteří členové družstva běželi v jednotlivcích, opět docházelo k různých posunům, přesunům, výpadkům a nahrazování. Vzhledem k tomu, že si připravuji psa tak dvacet až patnáct psů přede mnou, mě tyhle čachry dost vytáčely. Nakonec jsme se hnali na start tak trochu v panice, protže tým před námi náhle vypadl (po doběhu jsme zjistili, že stál celou dobu u startu, jen se tak nějak zapomněl ohlásit, že je připravený startovat). Chtěla jsem s Wayem zkusit odložení, ale výsledek byl prachbídný, jednak na mě koukal v šoku, co jsem to řekla za povel, pak se zřejmě rozhodl, že nesmysly se musí ignorovat, a vyrazil beze mě. Výsledek byl děsivý oblouk, nějaké ty tyčky a ještě odmítnutí před dálkou. Dálka byla skutečně vtipná překážka, odmítnutí mě tam nepřekvapilo, protože potkalo spoustut týmů. Hlavní otázkou bylo, jak najít optimální rovnováhu mezi signály pro zpomalení a stažení za dálkou a signály pro pohyb vpřed k dálce. Většina psů měla ve zvyku se ohlédnout po tunelu za psovodem a dálku minout a kdo hnal naopak psa dopředu, ten měl velký oblouk. Elegantních řešení by se našlo jako máku.

Jumping družstev

Jako první z finále jednotlivců běželi jedničkáři. Carl jim postavil lehoulinčkou trať, která ale některým stačila dost na to, aby se pořádně zapotili. Jak se blížily nejlepší pozice, atmosféra houstla, sedm týmů bylo po jumpingu bez trestných bodů, ale člověk ví, že musí vždycky běžet naplno. Jako diváci jsme si užívali opravdu excelentní výkony, je to radost dívat se na mladé a sebevědomé psy. Opravdu smůlu měla Pavlína Tomešková, který startovala z prvního místa, rozhodčí sice hvízdl, že je připravený na start, ale nervozita začátečníka u ní zapracovala a nepočkala si, až jí z cesty na první překážku uhne gate steward, a fena se mu vyhnula včetně překážky. Sice v běhu pokračovali, ale chyby se pak už jen kupily.

Agility jednotlivců A1

Do finále agility jsem šla devátá z patnácti čistých psů, což nebylo špatné umístění, ale vzhledem ke konkurenci a Wayovým děsivým výsledkům jsem teoreticky moc šancí na umístění neměla. Jenže já už běhám spoustu let a za tu dobu jsem viděla hodně mistrů, kteří byli po prvním kole zdánlivě nezajímaví. Navíc umím přeci jen celkem odhadnout svoje schopnosti, kdysi dávno jsem Tondovi Divišovi vysvětlovala, že mám na MEJi šanci ještě vyhrát (v jumpingu jsem byla čtvrtá se ztrátou několika sekund na prvního), když poběžím agility uričitým způsobem, a přestože on se na mě díval skoro soucitně, měla jsem skoro pravdu (první místo mi uteklo o 0,07s). Můj styl běhu by se dal nazvat "na jistotu" (táta říká "na zbabělce"), nebo také "na umístění", minimálně v českých podmínkách. Ale to hlavní, co jsem chtěla, byl čistý běh, abych sobě a Wayovi mohla zase věřit, že když se na něčem domluvíme, tak to taky uděláme.

Už první skokovka dávala tušit zajímavý parkur. Při prohlídce jsem jednu z Litevek upozornila, že se chystá jít z druhé strany, což mi hned zvedlo náladu (vážně se těším na Border Collie Classic). Nakonec jsem parkur běžela tak, jak jsem si ho naplánovala, před kladinou jsem dělal top spin (ale jen takový vlažný), za kladinou jsem se obávala vlásenky z tupých úhlů, kterou jsem měla narozdíl od klasických frontcrossů naplánovanou na rearcrossy, ale kupodivu všechno klaplo podle plánu. U áčka se s hanbou přiznávám, že jsem na Waye zařvala "stop", místo abych se pokoušela o sbíhanou zónu, takže zaraženě áčko splazil. Před slalomem jsem se při prohlídce strašně dlouho rozhodovala, zda na pravou ruku stahovat, nebo si počkat v prosotru a Waye do slalomu točit před sebou. Vzpomněla jsem si ale na Gregovo pravidlo "když můžeš vytlačovat, vytlačuj" a vážně to pěkně klaplo. Ke konci slalomu mi začalo docházet, že jsme už skoro v cíli a zatím bez chyby. Do tunelu jsem Waye nahnala na pravé ruce a nevypustila jsem cíl, ale opět jsem zvolila vytlačení levou rukou. Takhle postavená překážka v cíli svádí psa k tomu, aby ji minul, pokud ho psovod nenavede, což pár týmů potkalo.

Agility jednotlivců A2 a A3

Je to ostuda všech týmů přede mnou a za mnou, že udělali chybu, jinak mohli být snadno na bedně. Nakonec jsme jen dva s Radkem Liškou doběhli obě kola čistě, třetí byla Lucka Konečná s jednou chybou, na krásném pátém místě se umístila Jana Lejsková s Chelsem, která měla z prvního kola chybu, ale agility pak zaběhla excelentně.

Poslední se běželo finále Speciálu (bohužel mě potom už zaměstnalo balení a odjezd, takže jsem bez nákresu) pro deset nejlepších psů ze sobotních speciálních běhů + Tachyon Trophy. Já jsem se do nejlepší desítky nikdy nedostala, ale Bára se Skipem běhali celý víkend moc pěkně a tak do finále postoupili. Byl to opravdu pěkný parkur od Ronalda Mouwena, už na třetí překážce byla past, dívat se na výkony těch nejlepších byl opravdu adrenalin. Krásně běžela Iva Kremláčková, bez chyby až do předposlední překážky, kde pes udělal školáckou chybu a místo těsné otočky skočil překážku zpátky. Lucka Konečná si s Izzy vynahradila chybku v mistrovském agility a s krásným časem (ještě lepší měl Martin Nehyba s Fibi, ale s pěti trestnými body) vyhráli. Bára se Skipem zabojovali, zaběhli bez chyby, ale kvůli Skipově nezkušenosti (začal závodit letos na jaře) čas vyšel až na čtvrté místo. Každopádně to přístí rok vypadá dosti slibně.

Už se těším na Border Collie Classic v Lucembursku, za rok nashledanou.


| Informační e-mail | Vytisknout článek |
| Autor: KaTachyon | Vydáno dne 02. 07. 2009 | 6191 přečtení | Počet komentářů: 3
Komentář ze dne: 08.07.2009 09:29:13     Autor: neregistrovaný - chelsová (jana@borderky.eu)
Titulek: oprava
Čau teta! Děkuji, že jsi nás s panem Chelsínem jmenovala ve svém článku, moc mě to potěšilo, ale musím upozornit na chybku. My jsme celkově skončili na 5. místě, před náma byl ještě Tonda se Šíšou.
Tož tak. Ale povedený článek a vůbec povedené mistrovství a vám znova gratuluju, aby to bylo i písemně :)))
Tak naviděnou v LUX!!! :)))

Komentář ze dne: 08.07.2009 10:00:55     Autor: [KaTachyon] - Katka (KaTachyon@seznam.cz)
Titulek:
Chybka opravena, měla bych se stydět, takhle zapřít vlastní krev 8-0. Běhá vám to s Chelsem super, jen tak dál.

 

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server